Nepatříme-li totiž k pravidelným účastníkům jakýchkoliv bohoslužeb a víra, která by nám k návštěvě těchto staveb dávala důvod, není součástí našeho životního postoje, bereme tyto prostory jako zvláštní a specifickou architekturu, podobně jako nahlížíme na honosné paláce, zámky, divadla, stadiony nebo muzea. V chrámových stavbách se ocitáme zpravidla při nějaké výjimečné životní události, jako jsou svatby, pohřby, křtiny nebo poutě, kdy nás sem přivádí spíše pozvání jiných, než abychom je sami cíleně navštěvovali. Nebo jako turisté na svých cestách a dovolených, ať vedeni zájmem osobním nebo pokynem průvodce. Naše oko pak vnímá především umělecké, architektonické, historické či pamětní aspekty takové stavby, podle toho, v jaké roli či za jakým účelem jsme interiéry či exteriér kostela přišli poctít svou přítomností. Aniž bychom si však při takové návštěvě byli schopni uvědomit či ocenit samu podstatu nebo důvod vzniku, existence a účelu této budovy.
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie v Porta coeli.
Zamyslet se nad tím, kde, proč a za jakým účelem se vzaly a zdobí tyto výjimečné stavby snad každou osadu, ves či město, a také co všechno vlastně sakrální stavba v sobě skrývá a jakou roli měla, má či může v budoucnu mít, určitě ale patří k všeobecnému rozhledu a kulturní vzdělanosti.
Jednou z takto laděných příležitostí je akce Noc kostelů, která i letos v červnu otevírá a snad i přibližuje ducha sakrálních prostor všem návštěvníkům tak, aby ukázala chrámy, kostely a kaple nejen jako výjimečné architektonické skvosty, ale i živá společenství lidí, pro které mají dnes jako před tisíciletími svůj nezaměnitelný význam.
Myšlenka otevřít kostely v noci vznikla před patnácti lety ve Vídni, kde také v roce 2005 proběhla první Noc kostelů – „Lange Nacht der Kirchen“. V roce 2009 překročila Noc kostelů hranice a otevřely se také kostely a modlitebny na několika místech v České republice. V roce 2010 se Noc kostelů konala již v celé České republice, v roce 2011 poprvé na Slovensku, od roku 2012 probíhá Noc kostelů také v Estonsku, v roce 2016 se konala poprvé ve Švýcarsku.
Noc kostelů představuje nejlepší možnost podívat se do míst, která jsou běžně přístupná jen při konání bohoslužeb nebo ani pro širokou veřejnost neslouží, jako například věže či sakristie. Zváni jsou všichni, kteří jsou zvědaví, touží nahlédnout do „zákulisí“ nebo se zajímají o život jednotlivých farností a komunit. A jako každý rok sleduje určité téma.
Interiér baziliky Nanebevzetí Panny Marie v Porta coeli.
Kostel je velmi účelová, dalo by se říci až jednoúčelná stavba. Je to, jednoduše řečeno, prostor ke shromáždění křesťanů, a k setkání s nadpřirozenem, s Bohem. Tedy místo vyhrazené pro rozhovor s ním, ať už sem zavítá jednotlivec sám, nebo se zde shromáždí větší skupina ke společné bohoslužbě, slavení nebo jinému rituálu či obřadu spjatému s lidským životem. V tomto ohledu jsou kostely příbuzné s obdobnými stavbami i ostatních náboženských společenství po celém světě.
Společným pojmem pro jakoukoliv náboženskou stavbu obdobného účelu je slovo „chrám“. Různá náboženství ovšem operují v tomto směru i s jinými pojmy a v tom tkví odlišnost jejich sakrálních staveb. Tak známe z prostředí judaismu „synagogu“, pro islám je zase typickým označením chrámu „mešita“, zatímco slovo „kostel“ funguje výhradně ve spojení s křesťanstvím. V jiných jazycích je totiž pojem označující kostel totožný s označením křesťanského společenství – církve.
Kostel Navštívení Panny Marie v Lomnici.
V němčině (Kirche), v ruštině (cerkov), ve francouzštině (eglise), v italštině (chiesa) nebo v angličtině (church), jde tedy o synonyma: kostel = (dům) církve. A jak už jsme si jindy uvedli, pojem „církev“ je výhradně křesťanský. Jen to české slovo „kostel“ vzniklo z latinského „castellum“, což znamená tvrz, a odkazuje i na jiný účel, o kterém se zmíníme později.
Vedle označení „kostel“ se setkáváme ve vztahu k sakrálním stavbám s řadou dalších pojmů jako „katedrála“, „bazilika“, „kaple“ či „modlitebna“, až z toho pojmosloví vzniká nemalý zmatek. Do účelové terminologie se nám totiž zamíchala terminologie architektonická, a tak pro ujasnění potřebujeme pár vysvětlujících rozlišení. Jako katedrála se v terminologii církví označuje kostel, u kterého je v rámci církevní organizace zřízeno biskupství. Je to tedy hlavní kostel biskupa, nejvyššího představeného kněze určitého regionu.
V našem kraji je to chrám sv. Petra a Pavla v Brně, známý Petrov, kde sídlí biskup spravující brněnskou diecézi (oblast pod správou jednoho biskupství), kam spadá i Tišnovsko. Protože se katedrálními kostely stávaly v minulosti zejména honosné gotické chrámy, transponoval se pojem katedrála do jazyka architektury, který tak označuje každý gotický chrám, který má specifické stavební prvky a styl. Architekt nazve katedrálním chrámem i ten, který s žádným biskupstvím nesouvisí (např. v Sedleci u Kutné Hory), stačí, že odpovídá architekturou. Na druhé straně je katedrálou z hlediska církve i jakýkoliv kostel, u kterého má sídlo biskup.
Pojem bazilika je pro Tišnováky spojen především s chrámem Nanebevzetí P. Marie v Porta coeli. V církevním pojetí je tak označen kostel, který toto označení obdržel zvláštním dekretem jako privilegium od papeže, nejvyššího představitele římskokatolické církve. Na světě přitom existují čtyři baziliky maior (větší) a ty jsou v Římě a nespočetně bazilik minor (menší). Jednou z nich je i náš chrám v Porta coeli.
Ovšem v architektonickém slovníku bychom pod pojmem bazilika zase našli označení jiné, a to pro specifickou sakrální architekturu římské a později i románské doby. Takovou bazilikou (ovšem nikdy nedostavěnou) měl být např. chrám sv. Mikuláše v Deblíně, pokud by jej někdejší páni dobudovali. Nejčetnějšími stavbami jsou ovšem kaple. Slovo pochází z latinského „cappa, capella‘‘ (plášť, baldachýn, stříška) a označuje menší prostoru. Kaplí tak nazveme prostor ve velkém chrámu, vyhrazenou místnost v budově (hradní či nemocniční), ale nejvíce takto pojmenováváme menší kostelíky, zvonice či sakrální stavby ve městech, na vesnicích i ve volné krajině.
Interiér kostela Navštívení Panny Marie v Lomnici.
U těchto našich vesnických staveb není rozdíl mezi kostelem a kaplí jednoznačný, a tak je pojmenování dáno buď historicky, velikostí stavby, účelem či funkcí. Zvláštní kategorií jsou tzv. výklenkové kaple. Zatímco u klasické kaple existuje vnitřní prostor pro přítomnost osob, výklenková kaple má interiér buď velmi malý nebo žádný, takže se nepředpokládá, že by do ní někdo vstupoval. Je jakýmsi mezistupněm k boží muce, což už jsou ovšem drobné sakrální stavby, které tady rozebírat nebudeme.
Specificky nerozlišeným je nakonec pojem modlitebna. Modlitebnou je fakticky každý kostel. Namísto kostela tak však označují své sakrální prostory zejména evangelikální křesťanská společenství. Pojem se rozšířil po vydání tolerančního patentu císaře Josefa II., kdy se ujal pro nekatolické stavby. A některá společenství jej uchovala dodnes. V Tišnově tak máme modlitebnu Církve adventistů.
Každé vnímání transcendentna, tedy síly převyšující člověka, nacházelo již od pravěku v lidské kultuře své vyjádření v různých způsobech úcty a respektu vůči této síle. Ať šlo o pouhý strach z neznámého, nebo o konkrétně vyjádřenou úctu vůči pojmenovanému božstvu nebo bohu, neodmyslitelnou součástí takového přístupu se stalo vyhrazení konkrétních míst pro tuto náboženskou praxi. Takové místo bylo vnímáno jednak jako místo k setkání s nadpřirozenem, později s užší personifikací božstev, jako místo, kde takto pojímaný bůh sídlí. V počátcích jasně formulované náboženské úcty tak byly vyhrazeny posvátní okrsky, návrší, kameny, skály, stromy nebo háje.
Se vzrůstající stavební schopností člověka dostávaly podobu konkrétních staveb. Neměli bychom se však v tomto ohledu nechat zmást archeology, kteří si navykli každou prehistorickou stavbu, u které není jednoznačně patrný účel, nazývat svatyní, tedy chrámem. Větší jistotu máme až u staveb starověkého Egypta anebo antických kultur v Egejské oblasti. K nejstarším detailně a účelově popsaným svatyním pak zcela jistě patří židovský chrám v Jeruzalémě.
Interiér kostela Svatého Václava v Dolním Čepí.
Křesťanské chrámy se rodily postupně s šířením této víry. Písemně doložená svědectví hovoří o tom, jak po vzoru setkání Ježíše a apoštolů ve večeřadle v Jeruzalémě se jejich následovníci scházeli nejprve v domácnostech, nebo využívali židovské modlitebny–synagogy. Po uznání křesťanství po roce 313 mohli začít využívat i veřejných prostor. A protože obliba této víry značně rostla, bohoslužebná setkání začala po vzoru římského stylu života využívat veřejné budovy známé jako baziliky. Ty představovaly mohutné zastřešené prostory ne příliš odlišné od dnešních nákupních center, které sloužily pro soudní jednání, ale zároveň plnily i funkci veřejných shromaždišť a tržišť. I když je znám nejstarší křesťanský chrám již z 2. století z Mezopotámie, tradičně se za první účelově vybudovaný chrám považuje bazilika sv. Jana v římském Lateránu postavená přímo císařem Konstantinem po roce 313, který dal křesťanům svobodu. Tento chrám nese hrdé označení „matka všech kostelů“ a byl postaven právě po vzoru jiných římských bazilik, ovšem již výhradně se sakrálním účelem. Tím se stal vzorem pro monumentální architekturu chrámů typu „bazilika“, což byl styl používaný dalších tisíc let.
Vzestup křesťanství přinesl pád starých „pohanských“ náboženství, jejichž svatyně začaly být pro účely křesťanských bohoslužeb rovně využívány. Takovým příkladem je římský Pantheon. Nezřídka šlo o centrály, kruhové stavby, a ty daly vzor vzniku druhého typického stylu menších křesťanských kostelů – rotund, které se rovněž v této podobě stavěly až do románské doby. Nejmenší typ kostelíků se pak inspiroval běžnými obytnými budovami, a tak tu máme tři hlavní typy, které poznamenaly podobu křesťanských kostelů až do současnosti.
Stavba kostela má určité části, a když nezabředneme do detailů, lze je popsat několika pojmy. Podíváme-li se nejprve na interiér, ten se dělí zpravidla na dvě základní části: loď a presbytář. Loď je hlavní prostor určený pro veřejnost. Většina kostelů je jednolodní, tj. že nemá tento prostor podélně dělen sloupy. Tam, kde jsou, hovoříme o dvou-, troj-, nebo i pětilodním prostoru. Pro příklad: zatímco tišnovský kostel sv. Václava je jednolodní, bazilika v Porta coeli je trojlodní.
Loď vepředu kostela je zakončena zpravidla polokruhem, vícestěnem nebo plochou stěnou, na které bývá umístěno monumentální dílo sochařské a obrazové podoby – hlavní oltář, tzv. retabulum. Tato výzdoba je v kostelích zpravidla z druhého tisíciletí křesťanství, starší, ale i moderní kostely tento prvek opouštějí. Středobodem této části kostela je totiž stůl nazývaný oltář, který je reminiscencí stolu, u něhož večeřel Ježíš se svými učedníky. A tato událost je jako hlavní při křesťanské bohoslužbě vždy symbolicky připomínána. Prostor okolo stolu se nazývá presbytář, česky kněžiště. Jde o prostor při bohoslužbě vyhrazený těm, kdo ji vedou – kněžím a jejich pomocníkům.
Protějškem presbytáře je kůr. Má podobu mezipatra v lodi určeného pro hudebníky a zpěváky, především pak pro typický kostelní nástroj – varhany.
V interiéru existují někde další postranní prostory. Jde jednak o boční kaple, které mají funkci buď pouze estetickou, nebo přímo bohoslužebnou pro konkrétní účel, jako jsou velikonoční obřady nebo křest. Tak najdeme např. v lomnickém kostele kapli Božího hrobu. Může se jednat i o starší část kostela nebo kapli, které byly při přestavbě připojeny k novému většímu celku kostela. Tento prvek je třeba ve starobylém kostele sv. Petra a Pavla ve Žďárci. Známým prostorem je pak sakristie s funkcí skladu a šatny pro aktéry bohoslužeb.
Kostel svatého Michaela archanděla ve Vítochov.
Nejtypičtější částí exteriéru kostela je věž, tedy zvonice. Paradoxem je, ač o to vedou architekti spory, že tyto věže s účelem prvořadě strážním a obranným vůbec k sakrálním stavbám nepatřily. Starší chrámové stavby věže úplně postrádají a případně si vystačily s malou věžičkou, což vidíme i na bazilice v Předklášteří. Z hlediska účelu kostela totiž věže neměly žádnou funkci. Byly zřizovány jako součásti opevnění, zpravidla městského nebo hradního, a spíše díky tomu, že se sakrální stavby nacházely v těchto opevněných okrscích, docházelo ke stavebnímu propojování. Tak samovolně došlo k tomu, že se věže staly, už bez důvodu obranného, poznenáhlu samozřejmou součástí kostelů.
Pohled na množství kostelů a kaplí v naší krajině může evokovat dojem velké zbožnosti našich předků. V jejich životech víra nepochybně zaujímala místo důležitější než v našem současném, ale vznik řady těchto staveb měl na svou dobu i zcela jiný pragmatický důvod.
První křesťanské sakrální stavby v našich zemích vznikaly v době její christianizace a osidlování území. Sakrální stavby vždy souvisely s hradišti dobových velmožů, a tak první kostelíky stály v tehdejších centrech na jihozápadní Moravě. Tím úplně nejstarším nalezeným je možná kostel sv. Jana na Modré u Velehradu už ze 7./8. století a řada staveb na velkomoravských hradištích. Protože z nich žádný stát nezůstal, za nejstarší stojící kostel u nás se považuje rotunda sv. Petra na hradišti Budeč (okr. Kladno) z roku 905. Na Moravě tento primát přisuzují někteří rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě z 11. století.
Kaple Neposkvrněného početí Panny Marie v Lubném.
Na Tišnovsku jako horské pomalu osidlované oblasti vznikaly sakrální stavby ruku v ruce s budováním hradů a tvrzí (Veveří, Deblín, Lomnice, Žďárec, Černvír, Pernštejn), klášterů (Doubravník, Tišnov) nebo kolonizačních osad zakládaných díky důlní činnosti (Rašov, Dolní Čepí, Svatoslav). Druhá vlna vzniku kostelů souvisela s pobělohorskou rekatolizací. Nejsilněji se však na současné síti kostelních staveb nakonec podepsala doba císaře Josefa II. Jeho reformy na jedné straně likvidovaly „nadbytečné“ církevní stavby, na druhé straně zřídil duchovní správu v zemi tak, aby každá obec s nejméně 700 lidmi měla faru a nikdo neměl do kostela dál než hodinu cesty.
S kaplemi na vesnicích to ale bylo ještě jinak. Dne 21. srpna 1751 byl vydán císařovnou Marií Terezií tzv. Ohňový patent.Ten stanovil mimo jiné službu nočních vartýřů, kteří měli povinnost v případě požáru bít zvonem na poplach. Toto je považováno za počátek plošného umisťování zvonů a zvoniček na vesnicích. Větší obce měly kostely, ale na malých vesnicích se s tím vypořádaly dle vlastních možností. Nejjednodušší verzí bylo zavěšení zvonu v koruně stromu nebo na střeše rychty. V našem regionu se jeden takový dodnes zachoval v Pejškově na bývalé budově rychty. Podobu malé věžičky přilepené k budově úřadu potkáme ve Skaličce a v Jamném. Další verzí byla výstavba samostatně stojící věže, zvonice. Dřevěnou verzi potkáme, i když v již zrestaurované kopii, v Podolí u Borače. Zatímco zděný typ reprezentuje zvonice v Řepce u Lomnice. Lidová zbožnost ovšem tyto účelové stavby začala sakralizovat. Tak dostalo dolní patro těchto zvonic podobu kaple. Bohatší vsi ovšem už stavěly po vzoru kostelů přímo jejich menší kopie, kaple doplněné zvonicí. Tak se rozšířily do všech vsí stavby nejrůznějších podob a velikostí od miniaturních kapliček, jaká stojí třeba v Lubném nebo Hájku, až po malé kostelíky, které najdeme v Rohozci, Brumověnebo Tišnovské Nové Vsi.
Posledními sakrálními stavbami, které v krajině potkáme, jsou osaměle stojící. Takovým typickým je kostel sv. Stanislava u Osik. Dnes slouží jako hřbitovní, i když se jedná o dřívější hradní kapli. Křesťanskou verzi posvátných míst v krajině představují poutní místa. Často nejsou vázána na konkrétní vsi, ale na lokality, kde se odehrála nějaká výjimečná duchovní či historická událost, byla vztyčena jako orientační body na cestách mezi vesnicemi, u pramenů či jako „zduchovnění“ krajiny ztvárňované majiteli panství.
Kostel ve Žďárci.
Vezmeme-li v potaz širší region Tišnovska, napočítáme v naší krajině na 145 sakrálních staveb. To není zrovna malé číslo, a navíc zde najdeme řadu zajímavých míst. Třicet pět z nich je označeno jako kostel, tedy stavba s účelem farním (správním), filiálním (přidruženým) nebo hřbitovním. Ostatní jsou kaple, z nich šestnáct je typu kaple výklenkové, ve dvou případech jde o nekatolické modlitebny a k tomu jedna židovská synagoga v Lomnici.
Region se může pyšnit třemi skutečně monumentálními chrámy: Jednoznačně největší je bazilika Nanebevzetí Panny Marie v Předklášteří, nejmohutnějším je barokní chrám Navštívení Panny Marie v Lomnici, třetím v trojlístku klenotů je gotická perla Povýšení sv. Kříže v Doubravníku. Za nejmenší kostel můžeme označit již zmíněného sv. Stanislava, i když by za srovnání stálo poměřit jej se hřbitovním kostelem Nejsvětější Trojice na Stráňově v Předklášteří.
Druhou prestižní kategorií je stáří sakrálních staveb. Jako nejstarší je tradičně označována kaple Matky Boží u hradu Veveří pocházející patrně z 12. století. Stáří řady chrámů ovšem překryly pozdější přestavby, a tak kostely, které navenek působí mladším dojmem, mají ve skutečnosti velmi prastaré základy nebo části budov. O titul nejstarší stavby tak může mezi sebou soupeřit ještě řada i dalších chrámů, i když bychom to do nich na první pohled neřekli. Kořeny řady těchto kostelů totiž tkví ve 13. a 14. století a nacházíme v nich prvky z období nejstaršího románského slohu. Takovými jsou chrám Marie Magdalény v Kuřimi, sv. Jiljí v Čebíně, sv. Václava v Tišnově, Všech svatých v Újezdu u Černé Hory, Nanebevzetí Panny Marie ve Svatoslavi nebo hornický kostel sv. Václava v Dolním Čepí.
Skutečně skrytou perlou je ovšem jádro chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Černvíře. Navenek atypická podlouhlá stavba na osamělé skále nad Svratkou totiž vznikla přístavbou k dřívější jediné románské rotundě v regionu. Ta tento bývalý kostel pojala do svého interiéru tak, že dnes tvoří presbytář dokonce se zachovalými nástěnnými freskami.
Krása někdejší výzdoby nejstarších kostelů byla zachována i u staveb o fous mladších. Obdivovat se jí tak můžete i u gotických chrámů sv. Petra a Pavla ve Žďárci, sv. Jiří v Olší, Povýšení sv. Kříže v Drásově nebo sv. Markéty v Moravských Knínicích. A ve výčtu nejstarších staveb regionu by neměl chybět ani nenápadný chrám sv. Jiljí v Újezdě u Tišnova, který k nim dobou svého postavení rovněž patří.
A co stavby moderní doby? Ačkoliv 20. a 21. století již tolik výstavbě sakrálních staveb nepřálo, přesto na Tišnovsku najdeme zástupce této doby rovněž. Reprezentantem takové sakrální stavby z dob první republiky je kostel sv. Antonína Paduánského v Kuřimské Nové Vsi z let 1933–37. V první polovině 20. století ovšem vzniklo ještě skoro dvacet dalších kaplí v obcích, některé přestavbou starších. Dokonce i v dobách komunismu nepřátelského náboženským stavbám proběhla např. přestavba kaple sv. Jana Nepomuckého v Čížkách. Titulem zřejmě nejmladší, tedy poslední tradiční stavby v regionu můžeme označit kapli Nanebevzetí Panny Marie v Horních Loučkách z roku 2005. Nesmíme ale zapomenout ani na skutečně zatím poslední, i když architektonicky neobvyklou kapli, kterou je kaple smíření sv. Dismase umístěná v sousedství odkryté tišnovské šibenice na Klucanině v roce 2017.
Další aspektem, který může u sakrálních staveb zaujmout, jsou tzv. patrocinia, titulární zasvěcení kostela či kaple konkrétnímu světci. Motivy pro přiřknutí stavby konkrétní osobě jsou na samostatné pojednání, ale i tak může jako zajímavá informace působit malý přehled. Dominantní obliba je v zasvěcení stavby Panně Marii, Matce Ježíšově, jež souvisí s rozšířenou úctou k této klíčové osobě křesťanství. Pomineme-li různé přídomky a události, které jsou takto zasvěceným stavbám přidávány (Narození, Nanebevzetí, Lurdská, Karmelská, Bolestná, Růžencová), je jí zasvěceno čtyřicet kostelů a kaplí. K dalším početně oblíbeným světcům patří sv. Anna, sv. Cyril a Metoděj, sv. Jan Nepomucký, sv. Marie Magdaléna a samozřejmě sv. Václav. Opačným pólem jsou patrocinia unikátní, neobvyklá. Mezi ně můžeme zmínit sv. Filoménu v Osikách, sv. Kunhutu v Nedvědici nebo sv. Bedřicha v Lomničce. Z moderních pak Krista Krále v Drahoníně, Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Bělči nebo Andělů strážných v Synalově.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v obci Černvír.
Pokud by vám ještě chyběly motivy k návštěvě opravdu zajímavých míst, můžete se do krajiny Tišnovska vydat vyhledat kapli sv. Marie Magdalény nad Doubravníkem známou jako Bozinka, kapli nad pramenem sv. Jakuba u Velké Bíteše, Panny Marie za Řikonínem, sv. Ambrože u Malhostovic nebo Jana Nepomuckého v Lomnici na Novém světě. A to víte, že kapli najdete i na hradě Pernštejně (Obrácení sv. Pavla), na zámku v Lomnici (sv. Františka), v Domově sv. Alžběty na Žernůvce (Panny Marie Bolestné) nebo vyhrazenou místnost v CSS v Tišnově jako kapli sv. Ludmily?
Na závěr se můžeme ještě pozastavit nad možnostmi využití kostelů a kaplí i k jinému účelu než duchovnímu. Jak už jsem zmínil, české slovo „kostel“ se zrodilo z „castellum“, tedy označuje pevnost. Kostely byly jednak součástí opevněných míst, jednak samy plnily mimo jiné funkci útočiště pro obyvatele tam, kde chyběly jiné obranné prvky. Příkladem takové kostelní tvrze je sv. Jan Křtitel ve Velké Bíteši. Mimochodem opevněný byl zřejmě i kostel sv. Václava v Tišnově. Známý zbytek hradeb před vchodem do kostela ukazuje, kam míří střílny – od kostela. Moderní doba už ale nespojuje s kostely otázky obrany, ale jiného využití. Co naplat, za poslední století se výrazně proměnila religiozita společnosti natolik, že množství sakrálních staveb své využití pro účel, pro jaký byly postaveny, již ztrácí. Náš region dosud tento problém, zdá se, nemá, jiné části naší země však před tímto dilematem stojí jako před aktuální otázkou.
Kaple Nejsvětější Trojice u obce Švařec.
Zajímavé je, že s využitím kostelů pro jiné než bohoslužebné účely již máme letité zkušenosti. První éra změny užití sakrálních staveb se prohnala naší zemí za reforem císaře Josefa II. na konci 18. století. Doba tehdy neznala pojem „památková péče“, a tak se rušené kostely účelně měnily v továrny, sklady, stáje, nebo osaměle pustly. Tomuto osudu např. unikla jen o vlásek bazilika Porta coeli, ale příkladem (z dnešního kulturního pohledu „barbarským“) byla proměna třebíčské baziliky sv. Prokopa na koňské stáje. Snad i ku podivu poněkud šetrněji se k sakrálním stavbám zachovala programově ateistická doba komunismu 2. pol. 20. století. Tady už státní památkáři zasáhli účinněji, a tak pokud nebyly kostely využity tradičně, zůstaly „alespoň“ pouze uzavřeny. Výjimkou byla ale např. rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě, která i přes svou nespornou historickou hodnotu sloužila velmi dlouho jako sklad sudů místního pivovaru.
Jak ale účelově využít kostely v moderní době, když na ně zároveň hledíme jako na důležitou součást kulturního bohatství, a tak je chráníme jako památky? Vedle funkcí kulturních, ke kterým jsou využívány i kostely jinak dosud „živé“, jako jsou koncerty, výstavy, galerie apod., představuje další využití sakrálních budov momentálně velmi živou výzvu mezi mladými architekty, ale i mezi obcemi a občanskými iniciativami. Říká se tomu moderním pojmem „animace“. Jejím cílem je přidělení stavbě nového účelu a smyslu. Ne křečovité udržování stavby bez využití, ale udělení jí nové role v současné době.
Moderní kostel v Horní Libochové.
Jistě jste se již setkali s adaptací kostelů pro ubytování. Proměna v obytný dům bývá snazší u malých kaplí či kostelíků. Alternativní verzí je proměna v komunitní centra. Setkal jsem se s verzí, kdy si kostel zachoval presbytář jako sakrální prostor, zbytek stavby byl pak proměněn v klubovny, sály nebo ubytovnu. Bývalá synagoga ve Velkém Meziříčí slouží jako tržnice. V Belgii proměnili nevyužitý kostel v pivovar s hospodou. Zdá se vám nepatřičné přemýšlet tímto směrem? No, stavte se do severních Čech, tam se mění toto kulturní a duchovní dědictví poznenáhlu v ruiny jen proto, že nevíme nebo nechceme vědět, co s ním. Proto je lépe, pokud se daří sakrálním stavbám vdechovat i nové role než je ponechávat jen jako sice estetický ozdobný prvek našeho světa, ale se slabým nebo žádným využitím. I tohle je vyústění otázky v nadpisu: k čemu je kostel? A určitě je to otázka s otevřeným koncem.
(Publikováno v Tišnovských novinách 06/24 - autor Vladimír Vecheta)
Komentáře
Žádné příspěvky